Soutěz Ocelový muž jsem poprvé viděl v roce 2002 v časopise Muscle&fitness čirou náhodou, jelikož jsem tehdy hltal všechny články ohledně kulturistiky. Půjčoval si časopisy atd. Zpočátku mi nic neříkala, protože jsem chtěl mít (jako vetšina kluků v tomto pubertálním věku pouze svaly).

Zlom nastal v roce 2006, kdy jsem se zúčastnil silového čtyřboje středních škol (benchpress, shyb, trojskok snožmo z místa, leh-sed bez opory na 1 minutu) a porazil většinu kluků, kteří byli o 2 roky starší. 2 měsíce po tomto závodě jsem uviděl v Tišnově plakát OCELOVÝ MUŽ a říkal jsem si, že to pro mě nemůže být žádnej problém a že mám šanci být hodně vysoko... (Párkrát jsem zajel na kole 30 km, párkrát zaběhal). Jenomže opak byl pravdou -- koncem běhu a celým kolem jsem se totálně protrápil a zjistil, že mi úplně chybí vytrvalost. Ještě pár dní po závodě jsem nohy cítil na každém kroku. A TEHDY JSEM SI ŘEKL, ŽE BUDU CELÝ ROK TAK TVRDĚ A INTENZIVNĚ TRÉNOVAT A V ROCE 2007 VŠECHNY PŘEKVAPÍM.

A tak jsem začal. Tréninky jsem si vždy na určité období vymyslel vždy sám, ale vždy sem si nechal poradit, nebo jsem se trošku inspiroval od zkušenějších -- závěry jsem dělal pak vždy sám. Byl jsem do toho tak hrozně zažraný a obětoval jsem tomu všechen svůj volný čas (žádná zábava, jenom škola, trénink, učení, trénink, odpočinek -- 6 dní v týdnu). Zásadou kdo chce hledá ZPŮSOB, kdo nechce hledá DŮVOD jsem přistupoval k výživě -- peněz mám opravdu velice málo, a tak jsem začal všemožně přemýšlet, jak dostat do těla patřičné živiny za co nejmenší peníze. První, co mě napadlo, byly ovesné kaše, dále jsem si pravidelně kupoval banány extrémně přezrálé, cukernaté za poloviční cenu, dále jsem měl na svačinu velké množství sýrů, na oběd jsem si ve školní jídelně zvolil vždy nějaké maso (kuře s ryží, rybu s brambory) -- vybíral jsem ani ne podle chuti, ale spíše podle nutričních hodnot. Odpoledne pak občas tuňáka, zeleninu, ovoce a třeba vajíčka. Na jaře jsem šetřil doslova každou korunu a koupil si iontový a proteinový napoj.

Jenže stále tu byl jeden problém, neměl jsem silniční kolo. Dlouho jsem přemýšlel a došel k názoru, že si půjčím 14 000 Kč a že si ho koupím. (1000 Kč je pro mě spousta peněz.) Měsíc prázdnin jsem pak pracoval, abych je splatil. Kolo jsem si objednal a hned druhý den mi ho přivezli. Už jsem se nemohl dočkat závodů...... dopadly pro mě nadmíru úspěšně, a tímto způsobem jsem na sebe upozornil.

Teď je na čase stanovit další cíle. V roce 2008 bych se rád dostal na sportovní vysokou školu a také chci dát o sobě opět vědět. :) Na závěr bych rád poděkoval mé rodině, která mě vždy podporovala a pomáhala mi a také všem, co se podílí na organizaci oceláku!!!!!

S pozdravem Marek Voborný